Základna
15. prosince 2009
NA CHVILKU
Odložím boxera.O víkendu jsme s dejvátkem zajeli na jih sehnat léčivé byliny a kromě toho, že jsme cestou zpátky zesendvičováni frčeli na fotonech rychlostí světla v spořiči obrazovky, protože sněžilo, venku byla tma a my jeli 20km v hodině, odnesla jsem si i jiný transcendentální zážitek z tohoto velice plodného výletu. Já, milí přátelé, byla přímo v dějišti nejkrásnějšího a nejúpřimnějšího vztahu dvou lidí, jedla jsem u toho knedlík se špenátem a uzeným a podařilo se mi se dojat natolik, že když jsem začala posmrkávat a rozmazávat si již rozmázlou řasenku po zbytku tváře, hlavní aktéři té drobné chudé romance zrozpačitěli značným způsobem do chvíle, než jim dejvátko, který je jakožto rodinné příslušníky zná déle a důveřují mu, vysvětlil, že mě dokáží rozcítit obyčejné věci a holt to s projevy dojetí někdy netakúplnězvládám. Sežrali jsme ještě kousek přátelského sendviče a přesunuli se do jiného příběhu, ne už toliko oskaremzavánějícího, na jinou stranu města, abych si osušila telenovelistické slzy a vrátila se zpátky do reality, které součástí jsem byla 5 hlučných měsíců svého mladého života a poseděli jsme u bývalých spolubydlících, kteří se sice údajně milují, ale nemají problém si říkat, že se jim chce ze sebe vzájemně blejt a v mnoha případech se navzájem častují názvy genitálií či výměšků.
Poté, co jsem jim úspěšně sežrala pytlík plněných čokoládových lístků, jsme nasedli do rakety a značně přežraní vystartovali do třetí reality, po které nám smrdí vlasy, zapálili v kuchyni svíčku, která voní jak vánočné cukroví a rozjímali, jak je ten život všude strašně stejný a přitom strašně rozdílný a strašně hezký a strašně zapeklitý a strašně propletený s jinými životy, které s tím jedním naoko vůbec nefungují a tak nějak mi bylo hezky.
No jo, stárnu.