Základna
10. října 2009
BEZ NADPISU
Bez pointy.
Jakoby všechno kolem zmrzlo až minutu po zastavení časomíry vnějšího života a já jako holčička v červeném kabátku (ano, teď přeháním) procházela prostorem, který se němění, záchod taky voní pořád stejně jako borovice, kdy člověk má pocit, že k absolutně autentickému zážitku z vyměšování v přírodě je zapotřebí pouze veverky, dřepící na toaleťáku, jakožto prvku nejvíc symbolizující strom (ač mrtvý) a v zorném uhlu nic se nehýbe, ani ten seškvařenej žampion, který jako memento připomíná připálenou chuť míchaných vajíček se špetkou bazalky požitých před 14 dny a křehká absurdní realita nečekaným prasknutím vypadá jako pavučina na levém sklíčku od brýlí, když jsem je před časem ve vzteku házela na stůl a já zjišťuji, že kdybych se onen kus biokultúry pokusila vyhodit a umaštěné místo pod ní utřela chemií, která by rázem vymazala vzpomínku na časy prapodivné, ač to jsou vzpomínky pouze na kus žvance, nastal by v mém nanosvětě konec světa.
Anebo možná ne.
U večerního čištění zubů mi dejvátko s plnou hubou pěny říká: Hele, víš co si myslím? a když se mi rozsvítí oči a uši se radostným očekáváním, jako u mlsného štěněte, kterému slíbite piškot, posunou dozadu, prská na mě zpěnenou pastu a říká: Že jsi v minulém životě pálila Židy, čímž plynule navazuje na síť impulsivních komplimentů, ze kterých nejoriginálnější, i když nejsprostější hned po tom u čištění zubů je: Hele, ty vypadáš strašně mile, když jsi opilá nebo zkouřená, ale kdyby ses viděla ráno – to vypadáš, jak kdybys utekla z nějakého nacistického filmu, Frau Goebbels, načež se oba smějeme, až se za břicha chytáme a nemůžeme popadnout dech, i když měla bych brečet nad tou sprostou urážkou a když to pak v práci říkám jako vtipnou příhodu, dejvátko je ve vteřině zatracený, i když mě má asi nejraději ze všech a já o své kráse přesvědčována, i když sama dobře vím, že když se do zrcadla podívám, mé črty jsou skutečně ostřejší než je běžné u slovanské děvy, tvář je občas zkřivena přísným pohledem do nikam a když si utáhnu vlasy do culíku způsobem, že mě jeho tahem bolí oční víčka, jistá vzdálená, i když bližší, než bych chtěla připustit, podobnost s bacharkou německého původu tam je.
A pak se podívám na facebook, zjistím, kdo si kdy upšouk, kdo se kdy pozvracel, či si ostřihal nechty a nemá problém s tím obeznámit čtyřista až šestset svých bezpochyby nejlepších kamarádů, uvědomuji si, že zaseklý obraz je akorát bublina v mé hlavě a virtuální realita funguje ničím nerušena svým tempem, a je tudíž všechno v pořádku.