Základna
22. června 2009
KULTURNÍ FACKY ŚTÍPOU PŘEKVAPIVĚ SILNĚ JAK SVIŇ
Moje žízeň po kultuře byla předevčírem uhašena močí a včera pak úplnou sračkou. Nechutné? Pravděpodobně.
NEDĚLE
Na lístky jsme čekali dva měsíce, protože na tuto hru se čeká. O této hře se mluví. Na tuto hru jsou divadlofilní občané ochotni počkat.
Nakonec byla hra Nahniličko stejně smradlavá jako to nedovařené vejce. Nechci být přespříliš kritická, ale herecké výkony, více než chvályhodné, byly úplně zbytečně rozčvachtané v rosolovitém bílku neurčitého děje, který už na začátku překročil hranice absurdity. Říkejte mi konservativec, ale čůrání, krkání a zvracení, v běžném životě činnosti často komické a někdy ne, v divadle vtipné nejsou vůbec. Monolog a neustále se vracení jednoho protagonisty s chodidlem v igelitce k šířícím se, mokvajícím, praskajícím, hnisajícím, živoucím ekzemickým puchejřům, které si v jednom momentě slastně z chodidla ztrhává, způsobovalo rozpačité úsměvy a po určité době nutilo zadržovat zvracení diváků, kterému byla v průbehu hry určena minuta slávy přímo na jevišti.
Člověk od věcí, společností a intelektuály uznávaných a velebených, očekává minimálně zlatem malované carské vejce a místo toho dostane plný sáček z vysavače.
PONDĚLÍ
Hru Autobus napsal údajně nadějný mladý Švýcar, který podlě mě Švýcarskem prochází s ponožkou namočenou do stříbrné barvy u ust. Publikum a kritika, které této hře udělily cenu na festivalu Mülheimer Theatertage, zřejmě také. Žádná jiná omluva, či vysvětlení neexistuje.
Křesťanská fanatička, dokola opakující mantru o otevírání srdcí Ježíši tak často, až to po hodině přestalo být zábavné, poučné, či poslouchatelné, hysterický autobusař, který přehrával, až mi ho bylo líto, pumpař, kterému hrát přesvědčivě opilého dělalo stejný problém jako renomovaného chirurga ve vékávéčkách, cestující, která za (nekonečnou) hodinu a půl prvního dějství vyčoudila krabičku cigaret, což je ve studiu o dvaceti metrech čtverečních, když sedíte v první řadě, téměř na jevišti, asi tak příjemné, jako když jste obklopeni čtyřmi oživlými Marskami a 80-letý dědeček sedící vedle mě, který mě zcela bez hanby a neodbytně balil na pozvání do divadla, kina a kávu, což ale nedávám za vinu autorovi či hercům.
Jediné, co mi hra Autobus do přestávky, kdy jsme s úlevou zdrhly, dala je, že jsem si uvědomila, že Nahniličko byl, v porovnání s ní, docela meisterstűck.
Díky bohu za divadelní prázdniny.