Základna
MANIFESTACE NE ZCELA DLE MÝCH PŘEDSTAV
Cesta do osady, cesta trnitá.Mým štěstím v neštěstí je, že jsem se narodila na území bývalé Velké Moravy (které, kdyby to Mojmír nepohnojil, jsme mohly být jedním ze dvou hlavních měst) a ne na hranicích s východní (ne)civilizací, která začíná za Banskou Bystricí (a končí až v Anadyru), kde odmítají mluvit našim úředným jazykem, ale hatmatylkou, u které neuvěřitelně falešně zpívají, až je člověku, který je poslouchá, smutno. Ne smutno. Blivno.
Nicméně, jak už jsem naznačila, mým štěstím v neštěstí (protože řeknime si narovinu, narodit se v krajině, která nejdříve téměř remízuje se znepřátelenými jižními sousedy, kteří nikdy hokej nehráli, a za pár dní se nechá porazit bývalými bratry tak potupným způsobem, že jeden musí zaplakat hlasitě a hystericky, jako když mu utahují španělskou botu, není žádná výhra v tombole) je, že jsem se narodila na relativním západě, protože absolvovat cestu autobusem až na samý východ existence by mě určitě – vzhledem k nemožnosti kouřit, hýbat se a dýchat – zabilo.
Tím spíš, kdybych po příjezdu do milované osady zjistila, že všichni mí blízcí z řad nepokrevních samozvolených sourozenců, jsou v čudu a nikoliv na nádraží u červeného koberce, nataženého pro příležitost mého příjezdu.
Tudíž byl víkend v čistě rodinném duchu a musím skromně říct, že mám nádhernou rodinu. Řekla bych, že nejkrásnější ze všech rodin, které znám.
Stejně byl prvomájový úprk na rodnou hroudu zcela zbytečný a z mojí strany jednoznačně přeceněný, protože výše uvedené pravdy jsem si byla vědoma již dříve.
Další výlet odkládám až do oslav narození spasitele.